Co Tě nezabije, to Tě posílí!
Za dva dny to bude rok, co se mi narodila moje dcera Stella.
Narodila se v 31. týdnu těhotenství, měřila 45 cm a vážila 1410 g.
Dlouho jsem zvažovala, zda mám toto napsat na můj blog.
Jak tak pročítám blogy, zjišťuji, že většina není jen o panenkách, ale vlastně o nás, těch kteří blogy máme.
Říká se, že sdělená radost, 2x taková radost, sdělené neštěstí, poloviční neštěstí...
Chtěla bych tento článek věnovat těm, kteří musí ve svém životě zdolávat, ať už velké či malé překážky a ukázat jim, že ač se zdá, že člověk neví kudy kam, a vše se zdá ztraceno, vždy je naděje a musíme se jí držet.
Možná zním pateticky, ale před rokem jsem si prožila jedny z nejhorších chvil ve svém životě.
Viděla jsem před sebou malého tvorečka, který byl jako kilo a půl mouky a nemohla jsem dělat nic Jen neztrácet naději.
Jak se ukázalo, byla to malá bojovnice.
První dva týdny jsem strávila v takovém vzduchoprázdnu, kdy jsem pendlovala mezi nemocnicí a domácností, musela jsem zmobilizovat veškeré síly a fungovat, protože jsem doma měla malého klučinu, který viděl, že maminka není maminka.
Ta naše malá pletenka se měla čile k světu, se vším si poradila a jen se čekalo až přibere.
Nakonec jsem si ji odnášela po měsíci domů.
Čekal náš kolotoč kontrol, naštěstí z ní vždy měli velkou radost, protože všechno hravě dohnala.
Již v šesti měsících žvatlala, zřejmě bude po mamince.
Ráno mě budí pochodováním podél postýlky, takže co nevidět ,se princezna pustí jistě do světa.
Nepotřebovali jsme naštěstí žádnou rehabilitaci, či speciální cvičení.
Po tomto zážitku jsem přehodnotila spoustu věcí.
Když chodíme na kontroly, tak bohužel vidíme děti, které neměly takové štěstí, jako moje malá.
Kdysi jsem si říkala, že moc lituji takové lidi, dnes mám na to úplně jiný názor, protože jsem to vlastně prožilla,
prošla jsem si fází, kdy jsem nevěděla, zda malá bude v pořádku, ale přesto jsem věděla,že i když s ní bude cokoliv, bude to prostě moje malá holčička, i když nebude perfektní ,bude stejně moje.
Proto tyto lidi prostě chápu a mám k nim respekt. Mají to o dost těžší, ale o to víc se radují z každého pokroku, které jejich dítě udělá.
Jak jsem již psala, panenkám Barbie jsem opět propadla díky Stelli, jsem za to velmi vděčná, strašně moc mě to baví a moc ráda koukám na každou novou paneneku a nejen Barbie, a každý nový článek si moc užiju. A když připravuji svůj článek, tak to je úplně adrenalín a moc se těším na Vaše reakce.
Proto si myslím, že toto na můj blog patří.
Všem, kteří jste přečetli můj článek moc děkuji, chci, aby byl motivaci pro ostatní, kterým život nadělil nejedno nemilé překvapení.
Nikterak se nechci zde litovat, jen popsat kus svého života. Potřebovala jsem to prostě pustit ven, je to součást mého života, a díky ní mám tuto krásnou vášeň a tímto chci poděkovat všem, kteří se chodí ke mě koukat na ty moje přírustky a fotečky.
Komentáře
Okomentovat